Před naším letopočtem
Území nedaleko dnešního Appenzellu a Schaffhausenu bylo osídleno v době kamenné již v období paleolitu a neolitu. Na konci poslední doby ledové osídlili břehy jezer v místech dnešních měst Genéve, Neuchâtel a Zürich rybáři. Oblast dnešního Švýcarska byla osídlena i v době bronzové a železné, kdy začalo docházet k prvním kontaktům mezi obyvateli. Okolo roku 1500 př. n. l. byla většina území osídlena Kelty, na západě také Helvéty a na východě Réty. V roce 58 př. n. l. byli za Julia Caesara poraženi Helvéti a oblast Alp byla přičleněna k Římské říši.
Od přelomu letopočtu do 5. století
Na přelomu letopočtu začaly vznikat cesty přes horské průsmyky – roku 47 byla otevřena cesta přes průsmyk sv. Bernarda. Roku 260 vtrhli na území Alemani. Ve 4. století začala vznikat první křesťanská biskupství. Okolo roku 400 ztratili Římané o území zájem a oblast osadili Germáni. V letech 406 – 407 byl sever a východ obsazen Alemany. Po úplném pádu Západořímské říše roku 476 obsadili západ Burgundové a přičlenili ho k Burgunskému království. Jih obsadili Rétorománi. Tímto obsazením území se vytvořila jazyková a kulturní hranice, která vydržela prakticky v nezměněné podobě dodnes.
6. – 10. století
V roce 532 se západ stal součástí Franské říše a v roce 535 postihl stejný osud i území Alemanů. Frankové šířili latinské křesťanství, které se počátkem 7. století začalo rozšiřovat. Bylo postaveno několik klášterů – Einsiedeln, Engelberg, Romainmôtier a roku 814 i Sankt Gallen.
Roku 843 skončila nadvláda Franské říše a byla podepsána Verdunská smlouva o rozdělení území mezi vnuky Karla Velikého. Začalo šíření feudalismu a vypukly nepkoje. Roku 888 vzniklo v západním a centrálním Švýcarsku království Welfů.
V 10. století vyplenili Wallis Saracéni, roku 917 Maďaři zničili Basilej a roku 926 i St. Gallen. Roku 955 římský král Ota I. zvítězil nad Maďary a připojil území zpět k Římské říši. Alamanie se stala v roce 1033 součástí německého království.
11. – 13. století
Ve 12. století ovládli část burgundského území Zähringenští vévodové. Roku 1191 založili Bern a v roce 1157 Fribourg. Když roku 1218 vymřeli Zähringenové po meči, stala se města nezávislými. O vesnické oblasti bojovali Habsburkové a Kyburgové.
V 1. polovině 13. století byla otevřena cesta z Lombardie přes Svatý Galen do Porýní. Postupně došlo i ke zpřístupňování některých horských průsmyků a stezka přes průsmyk svatého Gotharda otevřená okolo roku 1220 získala velký význam. Císař Fridrich II. Štaufský udělil svobodu městům Bern, Luzern a Zürich, roku 1231 území Uri a v roce 1240 i Swyzu. Právě Schwyz a Uri tím získaly kontrolu nad průsmykem. Svobodným se stal také Unterwalden, který byl ovládán kláštery.
Když vymřel rod Kyburgů, získali území Habsburkové. Král Rudolf I. Habsburský pak zrušil nezávislé postavení Schwyzu, Unterwaldenu a Uri. Roku 1245 započala válka Schwyzu s Habsburky, později se do bojů o nezávislost zapojil i Unterwalden a Uri.
Po smrti Rudolfa Habsburského se Schwyz, Unterwalden i Uri roku 1291 proti nadvládě Habsburků vzbouřily a spojily se v celek. Uzavřely „Věčný spolek na obranu proti Habsburkům“ a položily tak základ švýcarské konfederace. Podle legendy se tak stalo 1. srpna 1291 na louce Rütli u Luzernského jezera. Obyvatelé se tehdy začali označovat pojmem Eidgenossen, který je dodnes některými odborníky považován za synonymum slova Švýcar.
14. století
Císař Jindřich VII. Lucemburský roku 1309 spojenectví tří kantonů uznal. Roku 1315 spolek posílil svůj význam vítěznou bitvou u Morgartenu proti habsburské armádě a v následujícím roce císař Ludvík IV. Bavor potvrdil kantonům samostatnost.
Habsburkové se pokusili donutit Luzern, aby se přidal na jejich stranu, ale stal se přesný opak – roku 1332 se k zakládajícím kantonům společenství městský kanton Luzern připojil.
Roku 1351 se ke Konfederaci připojil Zürich, v roce 1352 kantony Glarus a Zug a roku 1353 městský kanton Bern. Vznikla tak takzvaná Stará konfederace a její moc se značně posílila, vojsko konfederace ovládalo rozlehlé území. V roce 1354 Habsburkové obléhali Zürich a Albrecht II. Habsburský se pokusil za pomoci císaře Karla IV. společenství rozvrátit, ale jeho snahy nebyly úspěšné.
Nakonec roku 1361 Karel IV. platnost konfederace uznal. Moc konfederace se posilovala – roku 1370 byly prostřednictvím takzvaného Pfaffenského dopisu vyhlášeny první zákony, úspěšní byli švýcarští žoldnéři v bitvách i ve velké bitvě u Sempachu roku 1386, ve které byli poraženi Habsburkové s vévodou Leopoldem III.
Roku 1388 byli Habsburkové poraženi i v bitvě u Näfelsu a v následujícím roce uzavřeli s konfederací dvacetiletý mír. V roce 1393 byl sepsán Sempaššský dopis, prostřednictvím kterého byly vyhlášeny další zákony konfederace. Po malých krůčkách tak uprostřed Evropy vedené tvrdou rukou králů vznikal nezávislý stát zcela unikátně ovládaný současně měšťany a kupci a postavený na základech sociální spolupráce. V roce 1394 Habsburkové prodloužili navržený mír.
15. století
Roku 1415 se součástí Konfederace stalo Argavsko i s hradem Habsburg. V letech 1439 – 1444 proběhla takzvaná Stará curyšská válka Curychu proti Schwyzu. ROku 1450 Curych ukončil spojenectví s císařem Ferdinandem III.
V 15. století přešla vojska Konfederace a obsadila Valle Leventina. Po roce 1460 již byla švýcarská vojska postrachem celé Evropy. V letech 1463 – 1467 probíhaly takzvané burgundské války. V roce 1470 přišli Habsburkové o poslední švýcarské území, ale rakouský arcivévoda se nadále snažil o udržení vlivu. Roku 1474 bylo dohodnuto takzvané věčné vyrovnání s rakouským arcivévodou Fridrichem IV. Došlo také k uzavření spojenectví s lotrinským vévodou proti Karlu Smělému. Burgunská vojska byla poražena u Héricourtu a o dva roky později u Grandsonu a Murtenu. Roku 1477 byl Karel Smělý poražen u Nancy.
Po vyhraných bitvách však začalo docházet k prvním sporům mezi kantony, protože venkovským kantonům se nelíbilo, že po vyhraných bitvách by jejich nejvýznamnější vítězové měli získat větší vliv. Ve snaze oslabit moc městských kiantonů se roku 1481 ke konfederaci připojil kanton Fribourg a Solothurn.
Papež Sixtus se ve 2. polovině 15. století spojil s několika kantony a požádal o švýcarské vojáky. Nechal pro ně postavit i kasárna. Jeho nástupce tuto úmluvu obnovil.
Konfederace na konci 15. století odmítla uznat navrhované reformy Německé říše. V listopadu roku 1498 se situace vyhrotila, když se neutrální Konstanz připojila na stranu Německa. V pohraničí vznikaly nepokoje, 20. ledna 1499 vyhlásili Němci válečný stav a 29. ledna se zmobilizovala i švýcarská konfederace. Švýcarům se během února podařilo dobýt několik hradů, měst a vesnic a pobít švábská vojska u Bodensee. V březnu odrazili útok Švábů u Bruderholzu, v dubnu vybojovali hrad Galgenberg, v květnu mnohé hrady, města i údolí Calven.Až 20. července získali svůj jediný úspěch ve válce i Švábové, kterým se podařilo zaskočit nepřipravené Švýcary na břehu Bodensee. O dva dny později proběhla bitva u hradu Dorneck a poslední vítěznou bitvu Švýcaři svedli 25. července 1499 u Thayngenu. Následovala několikatýdenní mírová jednání. Ke změnám území bezprostředně po válce nedošlo, ale Švýcaři místo peněz obdrželi jako zástavu Thurgau a jelikož závazek nebyl nikdy vyplacen, zůstalo Thurgau švýcarské. Vítězství ve Švábské válce zajistilo konfederaci nezávislost.
16. století
Roku 1501 se dostavil důsledek Švábské války – Basilej a Schaffhausen se připojily ke konfederaci.
V roce 1506 navázal papež Julius II. na předchozí spolupráci a požádal o poskytnutí stálé dvousetčlenné vojenské posádky. Po tříměsíčním pochodu dorazilo 150 vojáků do Říma 22. ledna 1506 a tento den je považován za vznik Švýcarské gardy.
V letech 1511 – 1516 proběhla válka s Francií. Roku 1513 se ke konfederaci přidal Appenzell. V roce 1515 Švýcaři utrpěli ve válce s Francií první vážnou porážku, kdy nad nimi u Marignana zvítězil francouzský král František I. Francouzský při svém tažení na jih. Švýcarům se však podařilo získat území v severní Itálii. Na druhou stranu však na severu probíhala rolnická povstání a nepokoje pokračovaly i v letech 1523 – 1525.
První větší rozbroje mezi jednotlivými kantony přinesla náboženská reformace Ulricha (Huldrycha) Zwingliho, kterému se podařilo rozšířit protestantství do několika kantonů, čímž se posilovala moc měšťanů, a jen 5 kantonů zůstalo katolických. V letech 1529 – 1531 pak probíhaly mezi těmito kantony bitvy. Vše skončilo smrtí Zwigliho a katolíci získali v parlamentu právo veta.
Roku 1536 se v Ženevě usadil francouzský kněz Jan Kalvín a dál hlásal protestantství. V 60. letech pak přišla snaha prosadit zpět katolická práva a katolickým kantonům se podařilo udržet své náboženství. Kanton Appenzell se roku 1597 rozdělil na dvě části, z nichž jedna byla katolická a druhá protestantská.
17. století
Počátkem 17. století bylo již postavení švýcarské konfederace velmi významné. Na švýcarské armádě dokonce záviselo mnoho evropských velmocí, které si ohlídaly, aby se za třicetileté války Švýcarska nezmocnil protivník. Díky tomu se Švýcaři válečnému konfliktu vyhnuli.
Roku 1648 byl podepsán Vestfálský mír, který právně potvrdil nezávislost Švýcarska. To přineslo i znehodnocení měny, proti čemuž se roku 1653 vzbouřili sedláci některých kantonů.
Nadále také probíhaly náboženské spory, v letech 1655 – 1656 proběhla válka mezi katolickými kantony Curych a Bern, dokonce se udála bitva u Villmergenu, ale vše skončilo kompromisem.
Konfederaci držely pohromadě jen společné ekonomické zájmy a zaběhnutý obchod. V politických a náboženských oblastech se však stále častěji naráželo na problémy.
Roku 1685 přišli do Švýcarska hugenoti.
18. století
Jednotlivé kantony posílaly do Francie své dělníky, katolické kantony spolupracovaly se Savojskem a Španělskem, protestantské pak s Holandskem a německými knížectvími. Roku 1709 se pak švýcarská vojska ocitla na bojišti v bitvě u Malplaquetu mezi Francií i Holandskem proti sobě.
Rok 1712 přinesl další bitvu u Villmergenu vyvolanou náboženskými spory. Zvítězili protestanti a větší vliv tak získala města, ve kterých se navíc hugenoti věnovali prosperující hodinářské výrobě.
V roce 1792 vypukla francouzská válka známá také jako válka napoleonská či revoluční. Švýcarsko bylo obklopeno vojsky bojujícími proti Habsburské monarchii. Švýcarsko se snažilo zůstat neutrální, ale počátkem dubna 1798 bylo celé území obsazeno Francií a 12. dubna se stalo Helvétskou republikou. Tím přišly jednotlivé kantony o svou nezávislost, některé z nich byly zrušeny a vznikla nová ústava. Překvapivě se však vzedmula velká vlna odporu, na jednu stranu se postavili všichni Švýcaři bez rozdílu vyznání a postavili se novému zřízení na odpor.
19. století
Napoleon nakonec před odporem kapituloval, v roce 1802 se Francouzi stáhli a 27. února téhož roku vstoupila v platnost druhá Helvetská ústava nazývaná Malmaisoinská konstituce. Roku 1803 Napoleon Helvétskou republiku zrušil a obnovil nezávislost kantonů a plnohodnotné kantony učinil i z jiných dříve spojeneckých či závislých území. Tím se ke konfederaci připojily kantony Aargau, Grabünden, St. Gallen, Thurgau, Ticino a Vaud.
V září roku 1814 byla sepsána nová spolková dohoda. 20. května 1815 obnovil Vídeňský kongres švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti odsouhlasily švýcarskou věčnou neutralitu. Následně se ke konfederaci připojily kantony Genéve, Neuchâtel a Wallis.
Roku 1845 byla podepsána zvláštní dohoda Sonderbund mezi katolickými kantony. Mezi nábožensky odlišenými kantony o dva roky později málem vypukla občanská válka, ale Sonderbund se podařilo eliminovat. Důsledkem bylo jeho zrušení a vypracování nové ústavy, která byla schválena roku 1848.
V roce 1872 došlo k revizi ústavy a 31. ledna 1874 byla ústava rozšířena a přijata. Švýcarsko poprvé získalo vládu s dvoukomorovým parlamentem. Vláda měla na starost zákonodárství, obranu a obchod a všechny ostatní kompetence zůstaly v rukou jednotlivých kantonů. Novou ústavou se podařilo uklidnit i mnohaleté náboženské rozpory.
V reakci na novou situaci proběhly roku 1891 bouřlivé oslavy 600. výročí vzniku konfederace. Na přelomu století však Švýcary rozdělil jejich vlastní jazyk – ti německy mluvící měli blízko k Německu, francouzsky mluvící pochopitelně k Francii a italsky mluvící byli odtrženi od svých krajanů. Navzájem se považovali za cizince.
20. století
Do první světové války Švýcarsko oficiálně nezasáhlo. Velmoci respektovaly jeho neutralitu, Švýcarsko ale přesto v pohraničí udržovalo vojska a poskytovalo azyl uprchlíkům.
Roku 1919 byla podepsána Versailleská mírová smlouva, která potvrdila neutralitu Švýcarska
Ve 20. a 30. letech 20. století bylo Švýcarsko zasaženo ekonomickou krizí, která rapidně snížila výrobu, zvýšila nezaměstnanost. Rok 1936 přinesl devalvaci franku, díky které se nedostaly k moci skupiny švýcarských nacistů. V reakci na předválečné dění bylo schváleno používání Švýcarské němčiny Schweizerdeutsch, jinak také Schwizerdütsch nebo Schwiizertüütsch, čímž se Švýcaři odlišili od říšské němčiny. Za národní jazyk byla prohlášena také rétorománština a došlo k podpoře švýcarských institucí a spolků. Byly zavedeny anonymní bankovní účty, které uchránily peníze Židů před nacisty.
Švýcaři před začátkem druhé světové války zmobilizovali svá vojska a připravili se na válku. Dokázali postavit z vlastních řad vojska čítající statisíce mužů. Na slavné louce Rütli byla znovu potvrzena švýcarská neutralita. Na počátku 40. let již bylo Švýcarsko zcela obklopeno válčícími stranami, ale zůstalo ušetřeno – mnozí velitelé měli v paměti odhodlanost a statečnost švýcarského vojska. Obě válčící strany využívaly švýcarské banky, což byl ten hlavní důvod, proč Švýcarsko zůstalo neutrální. Švýcaři dokázali na válečných útrapách Evropy nebývale vydělat – od Německa vykupovali zlato a za peníze, které Němcům zaplatili, si u nich Němci nechávali vyrábět zbraně. Švýcarský frank byl za války jediným volně směnitelným platidlem na světě. Vojáci se stáhli do dobře chráněných a zásobovaných míst v Alpách do obranné linie nazvané Réduit.
Existovalo dokonce několik italsko-německých plánů na zaútočení na Švýcarsko, z nichž nejznámější se nazývá operace Tannenbaum, ale k realizaci plánů nikdy nedošlo. Nicméně ačkoli ani jedna válčící strana neměla zájem na Švýcarsko zaútočit a to samo se do bojů, vyjma několika leteckých akcí, nezapojilo, považují Švýcaři toto období za cosi zvláštního, co vzniklo díky jejich neutralitě, hrdosti, odhodlanosti či tradicím.
Švýcaři však přesto, že se do války aktivně nezapojili, uplatňovali protižidovskou politiku a rasovou diskriminaci, především se snažili udržet Židy mimo své území. Židé byli na hranicích odmítání po tisících.
Válkou zpustošená Evropa se po roce 1945 pustila do obnovy a Švýcarsku se na tom podařilo znamenitě vydělat. Z válečného období měli dostatek kapitálu, ale i nedotčený průmysl a nízké daně. Roku 1945 byla založena OSN. Švýcarsko záhy navázalo diplomatické styky se SSSR.
Roku 1959 proběhlo referendum o udělení volebního práva ženám, ale návrh byl překvapivě zamítnut.
V 60. letech zažíval švýcarský průmysl velký rozmach. V roce 1963 se Švýcarsko stalo členem Evropského sdružení volného obchodu, o rok později členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a roku 1963 členem Rady Evropy.
70. léta přinesla hospodářský pokles. Ač v zemi pokrokové, volební právo ženy získaly až v roce 1971. Roku 1979 některé části kantonu Bern získaly nezávislost a v důsledku těchto událostí vznikl nový kanton Jura.
Roku 1981 byla dodatkem ženám udělena stejná práva, jako mají muži. V 80. letech také došlo k růstu hospodářství.
Roku 1992 se Švýcarsko stalo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a podalo žádost o vstup do Evropské unie. Švýcaři však vstup do EU v referendu odmítli.
Od roku 1995 je Švýcarsko členem Mezinárodní obchodní organizace (WTO) a v roce následujícím byla zahájena spolupráce s NATO, ačkoli členy se Švýcaři nestali.
21. století
Roku 2002 se na základě kladného výsledku referenda Švýcarsko stalo členem OSN. O tři roky později byla podepsána Schengenská dohoda a Dublinské konvence a roku 2008 se Švýcarsko stalo členem Schengenského prostoru.
Obecné informace
- Geografie
- Historie státu
- Základní informace